Pokud jste trochu starší, zavzpomínejte se mnou chvilku na svá mladá léta. Vzpomínáte? Možná jste jako já pobírali v oněch časech plat a za ten nakupovali. Rohlík za třicet haléřů, konzervu hotového jídla klidně i za pětikorunu, běžné auto za pár desítek tisíc… Nájemné se platilo v řádu desetikorun, vlakové jízdenky byly na kratších trasách nejednou i v řádu haléřů…
A dnes? Kdeže loňské (tedy tehdejší) sněhy jsou. Stokoruny jsou stále stokorunami, tisícovky tisícovkami, ale to, co dnes za stejné nominály jako tehdy pořídíme, nejednou nestojí ani za řeč. Protože se měna postupem doby znehodnotila. A jak se můžeme přesvědčit, tento proces neustává. Inflace a další neblahé vlivy poškozují měnu a tato je stále bezvýznamnější. A když pak ještě dojde na trhu k nějakým komplikacím či dokonce krizi, je to ještě horší.

A co má člověk dělat, aby znehodnocování svého jmění zabránil? Nedá se vlastně najít jiné řešení než efektivní investice. A protože běžný člověk neví, na které cenné papíry či jiné podobné produkty finančního trhu vsadit, protože nevidí do zákulisí a mohl by tedy namísto zisku i lehce přijít o všechno, je nejrozumnější sázet na to, co zaručeně hodnotu má a vždy mít bude.
Takovou sázkou na jistotu je pak cena zlata. Tento kov je – jak všichni víme – už celé věky hodnotný, jeho cenu nikdo nezpochybňuje. A proto ti, kdo nechtějí být poškozeni neblahou situací, zlato nakupují, kdykoliv se na trhu přestává dařit, kdykoliv se dají očekávat komplikace.

Protože zlaté mince či cihličky se dají lehce nakupovat i prodávat, a to za tržní ceny. Žádná vláda nebo centrální banka je nemůže tisknout nekryté a tím je nemůže znehodnocovat, žádný z politiků nemůže direktivně stanovit, že je žádoucí ‚zdravá inflace‘ zlata. Toto je stále tímtéž. A proto je ceněné. Kdo si do něj své jmění uloží, zachová si jeho hodnotu. I kdyby čert na koze jezdil.